ROK 1938-1939

ROK 1938-1939

Rok 1938

Dne 26. září t. r. promluvil Hitler výhružně proti Československu a žádal odtržení zmenšeného území od českých zemí.

Dne 29. září 1938 na mnichovské konferenci západoevropských zemí vynutil si Hitler hrozbami válkou připojení pohraničních částí Čech, Moravy a Slezska k Německu. Téměř milion Čechů byl postupně vyhnán ze svých domovů.

Na rozhodnutí mnichovské konference i její následky pohlíželo se u nás s neklidem, měnícím se v rozčílení při zabírání pohraničních částí Sudet.Nebyla projevována kritika vlády a vina byla dávána slabosti našich západních spojenců Francie, Anglie, o nichž se mluvilo velmi roztrpčeně.

Abdikace prezidenta Beneše byla přijata s úzkostí v srdcích a obavách pro blížící se budoucnost, volba nového prezidenta dr. Emila Háchy s nevelkým zájmem, poněvadž širší veřejnosti nebyl znám z politického života vůbec. Projevů nebylo a k oslavám se nedostávalo chuti.

Splynutím dosavadních politických stran nemělo v obci zvláštních účinků a vedení v obci podržely dosavadní nejsilnější strany, hlavně strana lidová. Ze zabraného území usídlila se v naší obci pouze rodina Hrachovinova.

Rozpuštění komunistické strany ze dne 26. 12. nemělo u nás zvláštních následků, poněvadž bylo očekáváno a nebylo věřeno v jeho dlouhé trvání.

Počasí tohoto roku nevyznačovalo se u nás žádnými zvláštnostmi a přírodní jevy nebyly rozhodně v souladu s blížícími se dalekosáhlými změnami politickými.

ROK 1939

Celková nálada od posledních voleb prezidentských až do 15. března t.r. byla pokleslá, neklidná, ba tíživě smutná. Že se Němci nespokojili se zabráním pohraničí, očekával skoro každý a po odevzdání pohraničních opevnění nebylo důvěry v možnost dalšího odporu. Každý žil v očekávání čehosi horšího, nebylo chuti k práci a jen u lidí s větším politickým rozhledem bylo možno pozorovati důvěru, že blížící se zlé doby budou dlouhé, ale ne trvalé.

Dopisy příbuzných z Ameriky, kteří nepokrytě se vyjadřovali, že „ujec Sam“ bude jistě zase nucen zakročiti v dohledné budoucnosti ve prospěch demokratické Evropy, měly hojivý účinek a povzbuzovaly nás.

Proklamace samostatného Slovenského státu ze dne 14. 3. 1939 na nás působila dojmem nevděku, ba zrady, ale ozývaly se i hlasy, přející Slovákům, aby nelitovali svého nebratrského počínání dříve, než si zvyknou na svůj „ slobodný štát“.

Smutný den 15. března dostavil se, aby naplnil srdce naše hořkým utrpením. Když došly první zprávy o vpádu Němců, sevřelo se srdce každého z nás a nebylo v obci nikoho, kdo by nezaslzel, i když jsme byli připraveni, že ani tento stav nepotrvá věčně.

První zprávu po obci roznášel železničář p. Antonín Vala.

Když na silnici v Podolí objevily se první řady aut s německými vojáky, zatínaly se pěsti a tvrdly tváře lidí. Vjezdu Němců bylo přihlíženo více za okny než na ulicích, vítání žádné a radost z německé ochrany se neprojevila. Brzo se vyprávěla příhoda, stavší se prý v Hradišti, kde při projíždění německých jízdních oddílů na důstojníka, jedoucího v čele, zakřikl jakýsi chladnokrevný, i ve zlé chvíli humor si podržující venkovan: „ Heil, vy svině německé, přišli jste se k nám nažrat?“ Nerozumějící důstojník přijal občanovo : „Heil“ s povděkem a mával rukou, nechápaje smíchu ostatních.

Poněvadž v naší obci jest vojenská střelnice, bylo u nás Němců plno. Při vší nenávisti chovalo se obyvatelstvo zdrženlivě, nebylo vzruchu, na jevo dávaného a Němci mohli míti odtud dojem jak klidu, tak chladu, hraničícího s nezájmem.

Když začaly vyvařovati německé polní kuchyně, přihodila se první obveselující událost. Němci, aby mohli fotografovati obyvatelstvo „trpící bídou a vděčně přijímací potravu od vojáků“ nabízeli talířek potravy žačce zdejší obecné školy, Lidce Štěrbové. Ta však, majíc otce, uvědomělého dělníka a dobrého vlastence, úderem vyrazila podávajícímu vojákovi nabízenou potravu a vypláznuvši naň jazyk, utekla. Kterýsi z rozumnějších občanů vysvětlil Němcům, že děvče je neúplně normální a situace byla zachráněna. Dítě nejedlo německý milodar a Němci neměli co zvěčnit na památku, jak krmili „hladový lid“.

V té době odevzdány měly býti zbraně. Bylo jich nepatrně málo a jen od těch, kdož měli teprve nedávno vystavený zbrojní list a museli se obávati prohlídky a trestu. Kdo měl více zbraní, odevzdal něco starého nepoužitelného, ostatní naolejované ukryl na dlouhou dobu.

Chování vojska německého bylo dosti slušné. Nepůsobili, majíce potravy nadbytek, obyvatelstvu žádných škod. Dorozumívání bylo těžké a obstarávali je buďto místní lidé, znalí němčiny, nebo vojáci rakouské národnosti, lámající češtinu jak to šlo.

První vlaky s hákovým křížem objevily se až z nařízení úřadů na veřejných budovách, soukromě nevyvěšoval žáden.

Kurz říšské marky v poměru 1:10 byl přijat s tichým vztekem a poznámkami lidí : „Ti nás zadarmo vyžerou a vydrancují“. Na veliké transporty plně naložených aut, odvážejících naše zásoby a zboží pohlíženo se zlostí i posměškem: „To je vidět, co u nich všeho schází.“

Opatrnější lidé nakupovali různé zásoby, které přišly později vhod.

1.září 1939 přepadli Němci Polsko. Ačkoliv jsme neměli Poláků v lásce pro jejich nebratrské chování při oklešťování našeho pohraničí a mnozí jim přáli odplaty, přece rozvážnější lidé litovali Poláků, vědouce, co je čeká. My jsme byli pomstěni, ale tím se situace pro nás nezlepšila. Dobyté území polské připojil Hitler ku své říši a nacisté začali surový vyhlazovací boj proti slovanskému národu.

Zavedení potravinových lístků a jiných bylo přijato s pocity velmi smíšenými. Viděli jsme v tom nastávající útrapy blížících se zlých časů, ale také znamení, že nedostatek může válku zkrátit, což však se bohužel nesplnilo.

Počasí. Začátkem roku byla nevelká zima, zato jaro bylo dlouho chladné a deštivé. Květen byl sice velmi studený, ale pořekadlo „studený máj, v stodole ráj“ se tentokrát neosvědčilo pro časté vichřice a lijáky, spojené se škodami na polích. Proto nebyly žně vynikající. Podzim byl teplý a suchý, zima studená a dlouhá.