Obsah

ROK 1942-1944

 

Rok 1942

Postupující nedostatek přiměl německé úřady k nařízení sbírky teplého prádla a kožichů pro vojsko. I v naší obci byla. Číselný výsledek byl značný, ale opravdový úspěch se nedostavil. Sebraný materiál nebyl vůbec cenný a hodil se spíše do sběru hader.


V lednu t. r. došlo také na lístky na dřevo. Bohudíky u nás nebylo o topivo tak zle a lidé si pomohli vykácením pomrzlých stromů.


Postupující rabování obsazených zemí zasáhlo i kostely a v dubnu byly z věže kostela snášeny nové zvony k účelům válečným.


Dne 27. května 1942 byl spáchán atentát na Hendricha.
Podlehl svému zranění 4. 6.1942 a splatil svůj dluh našim popraveným. I v naší obci byly provedeny prohlídky, ale ani tyto, ani stanné právo tenkrát vyhlášené nemělo u nás obětí.


Jako další úkaz postupujícího útlaku došlo k zákazu volného prodeje ovoce a zeleniny, nařízen sběr pecek třešňových aj., ba i semena lopuchu patřila do povinného sběru. Pecky jsme odevzdali poprvé a naposledy, na lopuchové semena nedošlo.


Stále větší potřeba lidí práce schopných projevila se nuceným povoláváním 18-20 letých do Říše, personál na drahách nahrazován byl ženskými silami.


Nedostatek potravin donutil lidi ke konservování masa z černých porážek, zavařování ovoce na sladko i bez cukru. Stále silnější nedostatek textilu projevoval se i u nás. Dobře byl na tom ten, kdo mohl vyměňovat za mouku, tuky a jiné, hůře bylo s ostatními.


Předepsaný sběr papíru a odpadových hmot měl stále své papírové výsledky, ve skutečnosti toho roku nebylo odevzdáno vůbec nic a sbíralo-li se něco, nebylo to odváženo. Bylo v tom risiko, ale dělalo se to bez ohledu na ně.


Po atentátu na Heydricha celý červen a déle konány byly popravy českých vlastenců ze všech vrstev obyvatelstva. Vyvražděny a se zemí srovnány byly obce Lidice a Lěžáky. Strašné krveprolévání donutilo sice český lid k mlčení, ale jeho víru ve vítězství práva neoslabilo.


Zima toho roku byla tuhá a působila vymrzání ozimin. Jarní setí bylo pak opožděno, ale příznivé jaro mělo dobrý vliv na žně, které následkem dešťů přišly později něž jindy. Jinak bylo léto a podzim příznivy, ba ovoce dozrálo předčasně , což bylo na úkor jeho hodnotě. Až do vánoc byla mírná zima.


V tomto roku dobyli Němci ještě různých úspěchů, ale už se na obzoru rýsovaly počátky jejich konce, neboť odolati spojeným silám USA, Anglie a SSSR bylo trvale nemožno.

 

Rok 1943

Tohoto roku byl náš národ protektorátní vládou s prezidentem Háchou v čele nucen a pobízen všemi prostředky, aby vystupňoval své pracovní úsilí ve prospěch Třetí říše. „Poruč a udělej si sám!“ – to bylo heslem našich občanů. Kde a v čem bylo možno jen trochu provozovati sabotáž, byla provozována. Jakost výrobků snižována, odcizovány součástky strojů, liknavě plněny dodávky. Úřady čelily nedostatku pracovních sil registrací osob od 18 do 65 let u mužů, od 17 do 45 let u žen, ale u nás tím nebylo postiženo mnoho rodin, protože osada je a byla většinou zemědělská a dělnická, více činiti nešlo.


V tomto roku projevila se bohužel zrůdnost povahy u některých českých lidí. I v naší obci našli se takoví, kteří za jidášský groš dali se do služeb gestapa.
Z rodiny Bláhových otec Alois, žena jeho Aloisie a dcera Anastázie v nechuti pracovali a aby došli snadno výdělku, jali se zrazovati. Jejich vinou byl zmařen mladý život parašutisty Vojtěcha Lukaštíka a mnoha občanů z Jankovic.


V době, kdy nebyl si nikdo udáním jist, občané jednali opatrněji něž jindy, méně mluvili před neznámými a jeden druhé upozorňoval na podezřelé. Zato tím více poslouchali doma u vykuchaných i opravených přijímačů a sdělovali si navzájem co pochytili zajímavého. Naštěstí nedošlo u nás k žádnému udání a vyšetřování, ačkoliv sem tam se našel nerozuma, který nechal aparát křičeti více, než bylo třeba, ať mluvil Londýn nebo Moskva. Budiž vzdána čest kunovickým četníkům, že upozorňovali na špatné zatemnění a na příliš smělé přijímače!


Tak jako za první války světové, tak i nyní nastalo kupování pod rukou a nesmyslné přehánění cen. Kg mouky za 100 K, sádla až 1200 K. Kdo se v kritické době pro nezemědělce ukázal lidským, byli malí zemědělci od 5 do 15 měřic pozemků, kteří neříkali: „ Nemám, nemohu, nejde to!“, ale prodali málo z mála a za slušné ceny, což se o zámožnějších paušálně říci nedá.


V tomto roku více a více se mluvilo a psalo o kopání krytů. Všemocná německá „Luftwaffe“ dostávala pomalu úbytě a nestačila. Aby se měli v případě potřeby Němci kde ukrýti, kopaly se kryty. U nás jich bylo málo i těch papírových a starosta obce, tázán jsa kdysi dohlédacím orgánem na hromadný kryt, ukázal na blízkou rokli: „Tam by se schovalo lidí!“
„A máte aspoň tabulku se šipkou?“ „Ná, tož tá sa može udělat.“ Ale neudělal se ani kryt, ani tabulka k němu.


V r. 1943 nastal již značný nedostatek potravin, oděvů, léků, zato začali v lesích objevovat se první partyzáni.


Zima začátkem roku byla mírná, takže jarní setí začalo již v únoru. Potom však bylo suché jaro a následkem toho moc hmyzu, červen a červenec byly deštivé a s povodněmi. V srpnu veliká vedra, největší teplota posledních 50 let 36° ve stínu. Špatná úroda brambor, zato hojnost ovoce, takže sem jezdili až z Ostravy na jablka, až 30 K za kg.
Jako začátkem roku tak i na konci byla zima naštěstí velice mírná.

 

Rok 1944

Začátkem roku vyznačoval se neobvykle mírnou zimou, takže leden měl březnovou tvářnost, zato v březnu napadlo sněhu, že ještě v dubnu byly vrstvy sněhové silné až 4 cm.


V březnu byly naporučeny oslavy 5. výročí Protektorátu. Ve škole to nuceně odnášeli řídící, na obci se to odbylo vyvěšením vlajky.


Koncem měsíce června prožila naše obec první nadějné okamžiky od začátku války. Nad naší obcí dopoledne začalo se ozývat mocné dunění letadel a když kdekdo vylákán neobvyklým hlukem vyšel ven, uzřel nepřehledné houfy letadel, letících od jihu a lesknoucích se v paprscích slunce jako by byly průsvitné a ze skla. Více než dvě hodiny trvala neočekávaná přehlídka letecké síly spojenců USA a Anglie. A zatím co každý obyvatel obce zíral v nadšeném obdivu k obloze, nedbaje příkazu schovati se před možným nebezpečím, němečtí vojáci na střelnici rozběhli se do svých krytů a tváře jim bledly strachem. Nedbali ani posměšků našich lidí, jak „nedůstojno“ je německého vojáka projeviti strach tam, kde ho civilní obyvatelstvo necítilo.


Letáčky, shazované občas letadly, byly sbírány bez obav, ale dle obsahu nebyly určeny pro nás, nýbrž pro rakouské obyvatelstvo a k nám byly zaneseny větrem.


Náletům na města Zlín a Brno bylo přítomno mnoho našich továrních dělníků, ale o život ani k úrazu nepřišel žádný.


Začátkem měsíce srpna dostal pisatel těchto řádků návštěvu pí. ředitelky Boženy Šáchové , s níž byl znám ze svého dřívějšího působiště v Hluku. Po krátkém úvodu obrátila se naň se slovy: „A teď něco pro vlast! Potřebuji vaši školu! Můžete nám tam umístiti tajnou vysílačku?“ Žádala dolní budovu školní, ale poněvadž tam nebylo vedení a bylo to naproti domku rodiny Bláhovy, tak smutně proslulé, nešlo to a byla umluvena k tomuto cíli hlavní školní budova.


Kol 20. srpna přivedla pí. řed. Šáchová parašutistu Jaroslava a bylo domluveno další. V těžký a odpovědný úkol říditi odboj v naší obci ukázal se k tomuto úkolu nejvíce způsobilý učitel a zál. podporučík Josef Konečný. Dobrý voják, bystrého postřehu, rychlý v rozhodování ve vojenských věcech, mladý, zdravý a toužící vymaniti se z nečinnosti, chopil s příležitosti a celou duší i tělem věnoval se myšlence odboje.


Před Vánocemi byla dopravena vysílačka do školy. První řízení její obstarával zmíněný již parašutista Jaroslav, později dostavil se vojenský odborník, jmenovaný mezi námi Alois. Ten pokračoval ve spojení s Anglií po dobu dvou měsíců až do jejího přemístění do Kunovic.


Povětrnostní přehled roku 1944 připomíná mírnou zimu, zato nevlídné, chladné jaro. V létě byly prudké výkyvy tepelné, srpen sužoval velkými vedry, takže sklizeň obilí byla velmi špatná. Stejně nevýhodně dopadla i sena, jež hnila na poli a u řeky byla uchvácena přívalem vody. Proto byl nedostatek píce, nouze o krmivo a málo mléka.